Příběh druhý

Asi po týdnu,kdy jsme se rozhodly že bude s námi na zahradě spát i Ela,padla dohoda na opětovné vyvolávání.Mysleli jsme si že minule se nám to určitě jenom zdálo a není možné aby se vše opakovalo.JO JENŽE jsme se malinko spletli.Večer jsme zalezli do chatky,určily si opět moji babičku,pečlivě zakryli okna a zrcadlo,protože jsme se doslechly že i přes sklo může duch jít ven,neboli že tudy vede cesta z druhého břehu k nám a mohl by přijít i někdo jiný.Zapálily si tedy svíčku,sedli si do kruhu zavřeli oči a společně řekli vyvolávací formuli.Opakovali jsme asi 3x a pořád nic.Byli jsme tedy smířeni s tím,že se nic nestane.Babičku jsme tedy odvolali zpět a chystali se spát.Najednou jsem si všimla,že Eliška z ničeho nic během 5 vteřin usnula a začali se jí hrozně klepat nohy.Mysleli jsme že se jí jen něco zdá,ale opak byl pravdou.Najednou jsme něco zaslechli pozorně jsme poslouchali a zjistily že slyšíme kroky kolem celé chatky přitom víme že tam nikdo nebyl.Otočily jsme se směrem k Elišce ta se chudák celá třásla a nohy se jí hodně klepali měla jsem o ní tenkrát opravdu hrozný strach.Lehli jsme si tedy vedle ni a čekali jestli se probere.Po chvilce se nám zdálo že si něco říká,naklonily jsme se tedy oba k ní a pozorně poslouchaly.To co si říkala ze spaní ale nebyl sen jak jsme si myslely ona mluvila na nás bylo to opravdu strašidelné.Šeptala stále do kola,,Dávej si pozor,dávej si pozor"U toho strasně rychle dýchala a občas se jí zastavil i dech,pak se vždy hluboce nadechla.Museli jsme ji tedy probudit za každou cenu.Když se nám to podařilo,celá vyklepaná nám vyprávěla,,Zdálo se mi,že vidím dvě malá děvčata si hrát v cizí zahradě."Co se ti ještě zdálo? Zeptala jsem se jí,,byla jsem v nějaké nemocnici a na postely v pravo odemne seděla nějaká paní"Jak vypadala?,,Měla bílou noční košily,dlouhé černé vlasy a říkala mi dávej si pozor"Zpozorněla jsem už jsem totiž věděla že se setkala s mojí babičkou.Zemřela v té samé nemocnici co popsala na té samé postely,měla bílou noční košily a dlouhé černé vlasy.Nebyla to sranda,Protože Eliška se sní nikdy nesetkala a ani její fotku nikdy neviděla.Moje babička totiž umřela,když Ela nebyla ještě ani v bříšku.Ukázala jsem jí tedy foto které jsem si dlouho schovávala a ona mi potvrdila,že je to ona.Uklidnily jsme se a rozhodli se že půjdeme raději spát.Neustále se nám,ale zdálo že pořád někdo,nebo něco chodí kolem chatky.Raději jsme se zavrtaly pořádně do spacáku a snažily se usnout.Po chvilce jsem ucítila že se Eliška opět celá chvěje,klepou se jí nohy a opět šeptala,,Jsem blíž,než si myslíš,jsem blíž než si myslíš"pořád dokola.Rychle jsme ji tedy vzbudily,ale tentokrát se jí nohy nepřestali klepat.Byla hodně vystrašená,stěžovala si že jí nohy hrozně bolía měla slzy na krajíčku.Nic nepomáhalo.Poprosila jsem tedy svého přítele Kubu,aby se pomodlil,zná totiž modlidbu a v té chvíli mě opravdu nenapadlo nic lepšího.Všichni jsme tedy sepnuli ruce a modlily se.Nohy se jí najednou přestaly klepat a Eliška byla v šoku od té doby s námi přímo odmítá mojí babičku vyvolávat,protože prý viděla jejíma očima,a má strach.Do dnešního dne si tento zážitek neumíme reálně vysvětlit.Ve vyvolávání mé babičky jsme ze zvědavosti pokračovali jen ve dvou,ale už se nikdy nic nestalo.